Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie obce

Pašinka se puvodně nazývala jménem Pašiněves. V 17. století se zde ozývá jméno Pašín aneb Pašinka, jež posléze zobecnělo. První zmínka o obci je roku 1319. V té dobe jsou v Pašiněvsi dva statky vladycké. Jeden zvaný dolejší, při něm byla tvrz s veží (dochováno do současnosti) a druhý hořejší nad údolím potoka proti dvoru hranickému. Tyto statky s přilehlou vsí náležely do šosu kolínského, neboť obyvatelé její příslušeli k pravomoci městského soudu v Kolíně, za což povini byli platit do městského důchodu šosovní platy výroční (lozunky).

Za následujících běhu a bouří husitské války zanikla ves Pašiněves úplně a pozemku selských zmocnili se držitelé tvrze dvora v Pašiněvsi. Od roku 1440 vlastní dolejší statek vladyka Jan z Mírovic a posléze jeho synové Zikmund a Oldřich, kteří roku 1460 obnovili spálený mlýn při potoce a přikoupili též hořejší statek. Dalšími významnými držiteli byli Jan Salazar de Monte Albano z Kutné Hory, Rod Kosalických, který vlastnil Pašiněves 100 let a hrabě Leopold Vežník. Poslední jmenovaný vlastnil také statek Ratboř a připojením statku Pašinka zůstaly oba statky pod jednou vrchností.

Teresie Cecingarova z Bírnic roku 1885 pašinecký statek od Ratboře oddělila a za 257 700 zlatých prodala JUDr. Václavu Radimskému, měšťanu a majiteli mlýna v Kolíně a jeho bratru Janu Radimskému c.k. rytmistru m.sl. V roce 1924 byl velkostatek pronajat Robertu Mandlovi. Po pozemkové reformě (1926) se v roce 1930 stal novým nájemcem Heller. V době okupace dosadili Němci svého nájemce, který zde hospodařil až do konce války. V roce 1950 byl majetek rodu Radimských znárodněn a stal se majetkem státu. Roku 1992 tato rodina restituovala tyto nemovitosti zpět do svého vlastnictví a v roce 2005 je prodala. Zanedlouho poté v roce 2008 nabyl tohoto sídla nový majitel.

OBEC PAŠINKA

Pohled na obec Pašinku (1940) s příchozí silnicí od Kolína. Na snímku jsou zachyceny (levá strana od komunikace) stavby místního významu, které již neexistují. V údolí pod silniční zdí (dnes zavezeno) se nacházel dům zvaný „Kovárna“. Postaven byl v roce 1825 rodákem obce  Františkem Kopáčkem (*1785), který zde vykonával řemeslo kovářské. V jeho poslání pokračoval syn Václav Kopáček (*1835), který své umění šířil za hranice vlasti, zejména v Itálii.

Druhá stavba  na pohlednici v těsné blízkosti silnice se nazývala „Židovna“. Domek patřil Janu Moravcovi rolníku z Pašinky, který zde roku 1848 (rok zrušení roboty) zřídil prodej kořalky (fotografie bude dodána).

Pozůstatky průchodů pod tvrz

V roce 1440 po ukončení husitských válek se ujal zpustošené tvrze řád Jezuitů, jejichž počet obnášel 280 mužů. Hlavním vůdcem byl Hecina Rybošák. Na svojí obranu měli stráže, které sídlily v úpadku pod jménem Antošův dolík, v místech kde ústily průchody (chodby) vedoucí pod tvrz. Ve zdech základů tvrze (pískovcové kvádry), které byly součástí stěn dvou velikých sklepů a jedné lednice (místnost na uložení potravin) byly zhotoveny vstupy do těchto průchodů. Jedna chodba vedla pod ovčín a druhá směrem k Chotouchovskému potoku. Z lednice byl největší průchod (1,3m vysoký a 2m široký) točící se pod tvrz.Tyto chodby sloužily hlavně v dobách válek a různých ozbrojených půtek (Švédové, Sasové) jako únikové cesty z panství. V dnešní době je většina průchodů sesypána (pískovcové podloží) a ve sklepení tvrze zazděna.

MlýnY

Na toku chotouchovského potoka při sídelních útvarech obcí, dvorech a statcích vznikaly mlýny. Byly nedílnou součástí tehdejšího života a obživy lidí. Velká většina těchto staveb již zanikla a byla takřka zapomenuta. Některé se zachovaly, a i když v pozměněné podobě, jsou němými svědky dávné minulosti.

Kaskáda těchto děl začíná na spodním toku potoka v Polepech, kde se hovoří o spodním a horním mlýnu. Ten spodní, ještě stojící „Holečkův“ se nachází u polepského vodopádu a horní „Rajských“ neexistující u dnešního rybníka. Když půjdeme proti proudu toku, dále údolím, nalezneme „Bylinův“ mlýn, který stojí pod jižním svahem u zástavby rodinných domů v obci Pašinka. Nedílnou součástí tohoto komplexu byla i stavba pekárny.

Jednou z nejvýstavnějších staveb tohoto charakteru je „Kohoutův“ mlýn (též „Kardův“- poslední mlynáři) s hospodářskými budovami, náhonem a rybníkem, který leží v blízkosti železničního mostu. Dalšími mlýny, které tvořily onu velkou kaskádu staveb byly : „Červený“ mlýn (k.ú. Bohouňovice, „Skokanovký“ (zánik 1959), „Schodecký“ dnes „Jenešův“ (po rekonstrukci) a „Hrázský“ mlýn (r. 1735), který se nacházel v Ratboři pod silnicí směr Suchdol (všechny k.ú. Ratboř).

Tento výčet jmen názvů mlýnů, které se po celém údolí chotouchovského potoka nacházely není konečný. Osudy dalších staveb nejsou dodnes dostatečně známy a s pouhým konstatováním můžeme říci, že kdysi existovaly, jakožto i bohatý život našich předků v těchto mlýnských obydlích.  

CIKÁNSKÁ SKÁLA

Tato lokalita se nachází v údolí asi 500m jihovýchodně od obce Pašinka v těsné blízkosti Chotouchovského potoka (Polepka). V roce 1646, kdy byl celý český národ v pohybu se v tomto místě (u rybníka pod Pečeckou strání v místě kde leží velké kameny - zápis) usadilo 14 osadníků. Tito osadníci byli po určité době, a to v roce 1711 nařízením rytíře Buriána Slavíkovce (vlastníka statku) vyzváni, aby toto místo opustili. Poté se usadili u tvrze s názvem „Nová Pašinka“. Opravili zde polorozpadlá, vesměs dřevěná stavení a krčmu, kde se později prodávalo Pašinecké pivo.

V jedné z dřevěných chaloupek uprostřed vsi (dnes č.p.9) se usadil „cikán“ Bartoň Buňka z rodiny těchto osadníků. Jména dalších těchto vystěhovalců a jejich potomků, kteří zde zůstali se po dlouhá léta až do dnešních dob objevují v kartotéce jmen občanů Pašinky. V roce 1736 byla „Cikánská skála“ s nařízením knížete Klavenhüber zničena.

PAMÁTNÉ STROMY

Lípa malolistá - tento státem chráněný strom se nachází v těsné blízkosti božích muk zvaných Svatá trojice. Byla vysazena v roce 1870 a malý stromek byl zakoupen za 50 krejcarů. Její stáří je 140 let, výška 13m a obvod stromu u kořene činí 180cm.

V obci se dále nacházelo stromořadí topolů (viz foto), které bylo vysazeno v roce 1768 kolem v této době ještě nevybudované okresní silnice do Kolína. Stromy byly v roce 2001 z důvodu špatného zdravotního stavu po 240-ti letech poraženy.

V roce 1796 byla zasazena hruška planá u cesty za dvorem místním občanem Františkem Kopeckým. S tímto stromem byly spojovány různé legendy a místní tradice. Majestát této hrušně byl v té době tak velký, že dostal své jméno „Mydlinka“. Konec života tohoto stromu (160 let) je datován do druhé poloviny 20. století.

PAMÁTNÝ MOST – VIADUKT

V těsné blízkosti kde stával hořejší statek pašiněvský (poplužní dvůr) proti dvoru hranickému se klene přes údolí Chotouchovského potoka kamenný železniční most na místní trati Kolín - Ledečko. Most byl postaven v letech 1899 - 1900. Má sedm půlkruhových oblouků o rozpětí 12m vyklenutých z pískovcového kvádru. Celková délka mostu je 109m a nejvyšší místo nad dnem údolí čítá 31m. Stavba se dochovala ve zcela autentické podobě bez novodobých zásahů až dodnes.    

 

BOŽÍ MUKA – SVATÁ TROJIce

Tato malá sakrální stavba stojící asi 300m severně od obce Pašinka vznikla na základě tragické události. Na tomto místě si vzali život syn vladyky Vinderveina, majitele dolejší tvrze v Pašiněvsi a dcery vladyky Buzka z rodu Lipanských, vlastníka hořejšího dvora. Toto lidské neštěstí se událo v roce 1349. Datum postavení (vysvěcení) božích muk se nepodařilo dohledat.

Při druhém císařském mapování (císařský otisk), které vznikalo v letech 1836 – 1852 se již zakreslení této stavby na mapě nachází. Oprava tohoto monumentu místního významu byla provedena v letech 2006 a 2009 z finančních prostředků obce a Středočeského kraje.

MLÝN

Pohled na obec Pašinku, kde je v popředí snímku zachycen mlýn (první zmínka z roku 1319)¨s rybníkem a náhonem ležícím v těsné blízkosti Chotouchovského potoka. Posledními mlynáři zde byl rod Bylinů z Pašinky, který své řemeslo vykonával do roku 1949.

Okolí mlýna je lemováno malými políčky a ovosnými sady. Na pohlednici z roku 1880 je mimo jiné zdokumentována nová výsadba ovocných stromů, zejména třešní (obecní stráň), zakoupených v Červených Pečkách v tehdejší ceně 160 zlatých.

KAPLIČKA SE ZVONIČKOU

Kaplička se zvoničkou nacházející se uprostřed obce byla postavena v roce 1764 a je zasvěcena sv. Janu Nepomuckému, jehož podobizna je zachycena na obrazu umístěném uvnitř kaple. Zvonek, vyroben z mědi, váží 13  kg a je opatřen výtiskem „Svatý Václav“ byl darován farním úřadem v Ratboři.

Komplexní oprava této drobné sakrální památky byla provedena v roce 2005 z finančních prostředků obce a Středočeského kraje.

SLAVNÍ RODÁCI - Václav Radimský

1867 -1946

Václav Jan Emanuel Radimský se narodil 6. října 1867 v Kolíně v domě č.p.112/IV          ve významné kolínské vlastenecké rodině. Jeho otec byl JUDr. Václav Radimský            (1839 – 1907), kolínský starosta a majitel zálabského mlýna. Jeho matka Marie, rozená Náchodská von Neudorf, zemřela v jednadvaceti letech na tyfus. Svou veselou povahu, výtvarný talent a lásku k přírodě odkázala malému Václavovi, tehdy teprve tříměsíčnímu.   Po třech letech, v roce 1970 se Václavův otec žení znovu a nevlastní matkou je nýní Anna, rozená Formánková, z kolínské rodiny Formánků, vlastnící mlýn na druhém břehu Labe, takřka naproti mlýnu Radimských. Z tohoto druhého manželství pochází tři děti, Václavovi nevlastní bratři – Ladislav (1871 – 1922), který byl významným právníkem, zemským poslancem a členem panské sněmovny. A Vladimír (1880 – 1977), český diplomat působící na rakouskouherských konzulátech v Bombaji, Smyrně, Teheránu, Varšavě, Bělehradě,     po roce 1920 jako vyslanec ve Švédsku a ve Vatikánu, který žil až do své smrti na zámku v Pašince. Nicméně rod Radimských je rodem mlynářů a jeho historie sahá až do poloviny  16. století. Rod Radimských ze Slavkova tenkrát vlastnil díl toušeňského panství s mlýnem    u Čelákovic. Kolínský mlýn pak zakoupil Jan Radimský, děd Václavova otce, roku 1851. Radimští nevlastnili ale jen mlýny. Václavův otec s bratrem Janem zakoupili roku 1885 velkostatek a tvrz na Pašince a sídlo rodiny se tak rozrostlo.

Je zřejmé, že dětství prožíval Václav intenzivně ve spojení s říčním tokem Labe, s vodou tehdy čistou, poskytující obživu, ale i zábavu pro děti, koupání, písčité pláže, úkryty. Řeka, vodní plocha s její silou a nespoutaností, proměnlivostí nálad, pak provázela Václava celý život. Nic neznal tak důvěrně jako ji.

V letech 1877 – 1886 navštěvoval kolínské reálné gymnázium. Dochované drobné studijní kresby z posledních let na reálce (1844 – 1886), prozrazují jeho výtvarné vlohy a kreslířské nadání. Byly to ale teprve dětské začátky. Malířská profesní dráha Václava Radimského začíná rokem 1889, kdy se zapsal ke studiu malby na malířskou akademii      ve Vídni k prof. Emanueli von Lichtenfels (1833 – 1913). Jako Čech neměl ve Vídni údajně nejlepší pozici a roku 1890 odchází nakonec do Paříže, důvodem bylo i to, že stačil hned v prvním roce pobytu ve Vídni neuváženě promarnit věno po své matce, které mu  svěřila jeho druhá matka v důvěře, že si tak zajistí umělecká studia. Radimský ovšem byl po celý svůj život takovým, jak se o něm tradovalo. Užíval života ve všech směrech, mírně řečeno. V Paříži je pro něj styčným bodem malířka Zdenka Braunerová, se kterou se zná a která ho seznamuje s francouzskými kolegy. Čtyřiadvacetiletý Radimský se roku 1891 ocitá v Barbizonu a tady se seznamuje s impresionisty, navazuje přátelství s Claudem Monetem a Paulem Cézannem.

Radimského pobyt ve Francii je v letech 1891 – 1902 přerušovaný. Jako na každého mužského občana rakousko-uherské monarchievztahovala se i na něj branná povinnost. Radimský byl 1. ledna 1890 povýšen na poručíka v záloze c.k. 8. dragounského pluku hraběte z Montecuccoli v Pardubicích. Nakonec následuje Monetova příkladu a usazuje se v nepatrné vzdálenosti od Guberny ve starém mlýně La Bergamotce ve vesničce Le Goulet směrem k Veronu po proudu řeky Seiny. Radimský ale nebyl sám. V letech 1886 – 1899 se v Guberny objevila již řada malířů a umělců, které přitahoval Manetův vzor stejně jako Radimského. Monet byl zprvu ochotný umělce přijímat, ale pak ho přílišný zájem unavuje a není absolutně ochoten plnit roli pedagoga. Považuje jejich přítomnost za trpěné zlo. Je jistě vzácností, domníváme-li se, že maloval spolu s Radimským z voru na řece nebo že Radimský maloval    u Moneta na zahradě. I přes svůj pozdní příchod do Guberny Radimský naprosto spadá        do charakteristiky první  fáze imperionistické kolonie, pro kterou se stala ústředním motivem krajina, zejména řeka l´Epte – přítok Seiny, protékající přes Guberny, a také okolní svahy kopců, pole s obilnými panáky.

V roce 1907 se Radimský seznámil se svojí budoucí manželkou Louisou Fromont              o devět let mladší Francouzkou z Veronu. Z tohoto volného svazku (formálně se Louisa stala Radimského manželkou až v dubnu 1917 po sňatku uzavřeném v St. Martin aux Buncaux) vzešla v roce 1909 dcera, která ještě ne ani roční umírá na spálu. Byla to tragédie, ale to Radimský netušil, že zdaleka ne poslední. O pět let později se ocitne v situaci, která mu dá poznat jeho milovanou Francii ze zcela jiné stránky. Je dlužno říci, že Radimský neztrácel kontakt s vlasí a vrací se s Louisou do Čech každé léto na šest až osm týdnů vždy v srpnu během sezóny, kdy se střílely koroptve. Radimský byl totiž vášnivým lovcem a rybářem. Rád jezdil ke svým rodičům, ke svému bratrovi a jeho manželce, během dětství byli oba bratři nerozluční přátelé. Ladislavova manželka byla Radimského první láska. Bydlívali na Pašince u tety v pokojích pro hosty. Téměř denně   na Pašince stříleli koroptve a společně vyjížděli      na koních a výborně se bavili. Radimský se do Čech vracel z Francie již dříve před rokem 1900 kvůli plnění vojenských povinností. Také pravidelně pořádal v Praze a Čechách výstavy svých prací. První svou již zmíněnou výstavou roku 1989, kde vystavil osmdesátosm svých obrazů.

Václav Radimský s bratrem Ladislavem v letech cca 1910 – 1914 společně založili v Kolíně továrnu na výrobu konzerv značky „Bohemia“, zaregistrovanou v roce 1912 v Paříži        na ministerstvu obchodu a průmyslu. Komerční cesty po Francii, do Anglie nebo Belgie     či Holandska spojoval Radimský jako čistý pragmatik i se svojí činností výtvarnou. Z Londýnského pobytu pochází řada jeho obrazů s Temží, které se objevily v posledních letech v pražských aukčních síních.

V letních měsících v červnu a v červenci roku 1914 Radimský s nadšením přivítal návštěvu rodiny v Gouletu. Konečně mohl všem blízkým ukázat zemi, která pro něj tolik znamenala. A také svůj Goulet s mlýnem, kde žil a Monetovu Guberny, Seinu s lekníny a klidnými zátočinami, prostředí, které se mu stalo novým domovem a zdrojem námětů. A zde jej také zastihuje 28. července vyhlášení války. Pro Radimského to byla těžká rána osudu. Rodina se narychlo vrací do Čech. Radimský je uvězněn v Montrouge a jen díky přímluvám vlivných přátel je nakonec propuštěn a invertován do Gouletu. V očích Francouzských úřadů a policejní prefektury v l´Eure a na ministerstvu vnitra v Sureté byl pouhým         „le sujet autrichien“, cizinec, potenciální nepřítel Francouzské republiky. Přes množství vlivných francouzských přátel, kteří ho podporují i finančně, opouští zklamán roku 1918 Francii a vrací se do Čech, kde se roku 1920 nastěhuje do domu správce rodinného majetku na Pašince. Tam žije a tvoří až do konce svého života. Co znamenal Radimského návrat pro jeho tvorbu je zřejmé, nejenom trvalou změnou námětu a přijetí pozice domácího umělce, malíře Polabí.

Mluvíme-li o Radimského malířské tvorbě jako o celku, patří se zmínit i krajiny, které ale mají naprosto excesivní význam vůči jeho tvorbě popsané, a to jsou obrazy, které tvořil kolem roku 1934 mimo rámec námětových lokalit. Obrazy Jizery, Úpy, Orlice, či jiných českých řek byly spíše nepodstatným odchýlením od daného směru, které vznikly na cizím a nezmapovaném území. Životní osudy i dílo Václava Radimského uzavírá rok 1946. Zima toho roku byla pro téměř osmdesátiletého Václava Radimského osudná. V posledním lednovém týdnu se nachladil a onemocněl chřipkou, která se vyvinula v bronchopneumonii, čili zápal plic. Následuje převoz do kolínské nemocnice, kde po třech dnech 31.1.1946      o páté hodině odpolední Radimský umírá na selhání srdce. Pohřeb se konal žehem a poslední rozloučení s umělcem proběhlo 6.února 1946 v 11 hodin dopoledne ve Strašnickém krematoriu v Praze. Louisa Radimská umírá po delší nemoci o čtyři léta později, 10.září 1950. Oba manželé jsou pochováni na vesnickém hřbitově ve Kbelu.

Václav Radimský patří k pozoruhodným osobnostem dějin českého moderního umění. Jeho přínos a význam pro české umění možná není stále ještě dostatečně chápán.   

  

Odrážky

S pomocí odrážek můžeme zpřehlednit historii obce. viz.

  • vznik obce
  • středověk
  • 20.století
  • atd.